Jsi workoholik? Odděl světy!

Dneska to bude hodně osobní. Možná až moc. Ale v rámci mého nového předsevzetí, že si budu dělat pořádek nejen v šuplících, ale i v hlavě a v byznysu, musím tohle téma otevřít.

Když jsem začínal podnikat, byl můj režim, kulantně řečeno, punkový. Dlouhé noci u monitoru, kdy ticho a tma byly moji nejlepší parťáci pro kreativitu. Ráno? To pro mě neexistovalo. Vstával jsem před obědem, dopoledne jsem v podstatě prospal.

V nižším věku vám to nepřijde. Máte pocit, že jste nezničitelní a vaše produktivita je neomezená. Respektive – myslíte si to. Tenhle převrácený biorytmus jsem jel několik let a zvykl jsem si na něj tak, že mi přišel normální.

Mýtus o partnerkách a noční práci

Možná si teď říkáte: „No jasně, Martine, našel sis ženskou a ta ti to zatrhla.“ Tak vás hned na úvod vyvedu z omylu. Partnerka v tomhle nebyla ten problém. Pokud žijete s někým, kdo chodí do „normální práce“ nebo studuje, stejně v noci spí. Takže vy nerušíte ji a ona neruší vás. V tomhle symbióza fungovala.

Skutečný problém, kdy jsem začal pracovat přes limit, přišel jinde.

Krysí závod o přežití (a vášeň k tomu)

Vraťme se o kus zpátky. Založil jsem živnost, odešel z práce, která nebyla bůhvíjak placená, a měl jsem velké oči. Myslel jsem, že zbořím svět. Jenže tou dobou jsem se rozešel s tehdejší přítelkyní (vyměnila mě za jiného, stane se) a zůstal jsem v tom sám.

Najednou to nebylo jen o svobodě. Bylo to o holém přežití. Potřeboval jsem na nájem, na jídlo a v poslední řadě i na nějakou tu zábavu.

Ačkoliv se nám dneska v roce 2026 můžou zdát tehdejší odvody na sociálním a zdravotním směšné (byly zhruba na třetině dnešních částek!), pro začínajícího podnikatele byl život drahý i tehdy. Aby si mě někdo všimnul, abych prodal své služby, musel jsem se ohánět.

Výsledek? 15 hodin práce denně. Byl jsem blázen? Možná. Ale mě to bavilo. Šel jsem na volnou nohu dělat to, co miluju. Takže jsem se dobrovolně zapsal do tzv. krysího závodu (pro ty, co ten výraz neznají – představte si křečka v kolečku). Běžíte, makáte, snažíte se vydělat peníze, jste unavení a občas cítíte nechuť, že u toho pořád sedíte… ale zároveň vás ta práce naplňuje.

A přesně tady se rodí workoholik. Nenápadně. Z vášně a nutnosti. A BUM HO – jste tam!

Kdy to workoholika složilo? (Doslova)

Takový ten mezičas, co byl mezi začátkem podnikání a založením rodiny, přeskočím. Dostanu se rovnou k jádru pudla. Že jsem workoholik, mi došlo až ve chvíli, kdy jsem měl rodinu a tělo mi vystavilo stopku.

Mezitím jsem se sice naučil vstávat ráno a mít normální denní režim, což bylo super pro produktivitu. Ale udělal jsem jednu zásadní chybu: Pracoval jsem z domu. Home office je skvělý sluha, ale zlý pán. Najednou se začaly stírat hranice. Nemohl jsem se věnovat domácnosti, protože jsem „byl v práci“. Ale zároveň, když mě rodina potřebovala, seděl jsem vedle v pokoji a řešil klienty. Neviděl jsem to. Viděl jsem jen zakázky, termíny a to, co mě baví.

A pak to přišlo. Reálně jsem kvůli práci a stresu zkolaboval.

Jednoho „krásného“ dne jsem vstal, že se půjdu ráno vyčůrat. Klasika. Jenže najednou tma. Probudil jsem se uprostřed kuchyně na zemi, naprosto dezorientovaný. Nevěděl jsem, která bije, co se děje, ani jak dlouho jsem tam ležel. Prostě okno.

Okamžitě jsem to chtěl řešit s doktorem, ale než jsem stačil přijít na řadu, následoval další kolaps. Tentokrát už mě vezla sanitka rovnou do nemocnice. A tady nastal ten největší paradox. Přes veškerou snahu doktorů mě rozebrat a zjistit, co mi je, vycházely veškeré testy ukázkově. Podle papírů jsem byl naprosto zdravý člověk.

Až částečně psycholog a hlubší vyšetření odhalili pravdu: Padl jsem celkovým vyčerpáním.

Tlačil jsem moc na pilu, hnal jsem motor do červených otáček tak dlouho, než jsem padl – doslova. Ač se vám to možná nezdá, stres je tichý zabiják. Plíží se pomalu a pokud jste workoholik, je to riziko mnohonásobně větší. Myslíte si, že to dáváte, že vás práce nabíjí… dokud se neprobudíte na podlaze v kuchyni.

Tohle byl ten moment. Nůž na krk. Musel jsme to řešit.

Řešení za milion (nebo spíš za cenu nájmu)

Nebudu chodit kolem horké kaše. Situace byla doma vypjatá. Museli jsme to řešit a nebáli jsme se říct si o pomoc třetí straně. V našem případě to byl psycholog/mediátor. A zaplaťpánbůh za to.

Řešení, které z toho vzešlo, bylo ve své podstatě banální, ale pro mě revoluční: ODDĚL TY SVĚTY.

Sbalil jsem svých pět počítačových švestek a začal hledat kancelář. Byl to boj. Najít něco dostupného, co by mě finančně nezruinovalo a nebylo to na druhém konci města. Ale podařilo se. (Moc díky Luky!)

Spousta lidí mi tehdy říkala (a možná si to myslíte i vy): „Není to zbytečný výdaj? Vždyť tu grafiku nebo weby můžeš dělat v obýváku!“

Opak je pravdou. Pronájem kanceláře byl jednou z mých nejlepších investic.

Proč?

1. Soustředění: Doma bych se nikdy nedokázal tak hluboce ponořit do práce. V kanceláři „přepnu“ do pracovního módu.
2. Profesionalita: Mám kam pozvat klienta, aniž bych musel uklízet hračky v předsíni.
3. Rodina: Tohle je nejdůležitější. Když přijdu domů, jsem doma. Táta a partner, ne grafik, ne webař, ne obchoďák na telefonu.

Jasně, netvrdím, že jsem teď zenový mistr. Občas zvednu telefon i o víkendu, občas řeším e-maily večer. Ale ten ukrutný workoholismus, ten pocit, že musím být pořád k dispozici a že práce a domov je jedno velké smíchané těsto, ten je pryč.

Mám jasně oddělené světy.
Jeden je pro práci.
Druhý pro život.

Můj tip pro vás na závěr: Pokud cítíte, že se vám práce vkrádá do nedělního oběda a že vlastně nikdy „neodcházíte z práce“, zkuste ty světy oddělit. Nemusí to být hned kancelář. Může to být coworking, kavárna, nebo jen striktní pravidlo, že notebook se v 16:00 zavírá do šuplíku. Ale sám vím, jak těžké je se přemoct a všechna ta pravidla dodržovat, zvlášť když si je sami dáme.

Ale … Věřte mi, vaše hlava (a vaše rodina) vám poděkuje.